
Max
Totálně miluju život v týhle skupině, je to skvělý. Avšak když jsem byl dítě, možná bude pro vás zajímavý, že jsem nikdy nepomýšlel na to, že až vyrostu, budu zpěvák. Před tím existoval pro mě fotbal; byl jsem do něj totálně zblázněný a každý den jsem snil o kariéře profesionálního fotbalisty.
Můj příběh začíná v Kildare Road ve Swintonu, kam mě a mých bráchu Jacka vzali rodiče. Byly jsme obrovská rodina. Mamka byla jedno z devíti dětí a bydleli ve Salfordu, tady jich je stále hodně. Byly vždycky kolem mě, všechny moje starší sestřenice a bratranci, tetičky, strýčkové, takže rodiče pořádali doopravdy šílené párty. Bylo to boží.
Jack je starší než já a vždycky jsme byli pár, co terorizoval celý dům. Byli jsme- a stále jsme- nejlepší kamarádi. Vždycky jsme se prali a hráli jsme fotbal. Kamkoli jsem šel, míč šel se mnou. Táta byl první, kdo mě učil fotbal, když mi byly tři roky. Tehdy jsem toužil být fotbalista. Nikdy bych bez fotbalu nedal ani ránu.
Táta byl prodejce ale také trenér pro děti ze sociálně slabých rodin, moje manka byla zase lékařská konzultantka. Moje prababička a praděda žili jen přes silnici (a stále žijí blízko nás). Velkou část mojí výchovy obstarali právě oni dva; přestěhovali se až z Essexu když jsem se narodil, pomoct mým rodičům a také nás každou noc hlídali. Taky u nich jsem se učil hrát fotbal, na plácku před jejich domem.
Když mi bylo sedm, máma a táta se rozvedli. Potom to bylo trochu divné: neměli jsme tolik rodinných mejdanů a v domě bylo mnohem větší ticho. Táta se odstěhoval jen míly od nás, takže jsem ho stále vídal. Měli o mě střídavou péči- v pondělí jsem byl u táty, v úterý u mámy, atd. - tak to bylo k oběma fér, a mě to nijak moc neovlivňovalo. Bylo tu určité období, kdy jsem se cítil trapně, ale časem se to zlepšilo. Byly to zlé časy pro mamku a taťku, ale Jack a já jsme se nikdy nepřestali provokovat.
Když mi bylo třináct, já, Jack a máma jsme se přestěhovali do nové většího domku uprostřed panství- to byl teprve párty dům! Byl to samo o sobě obrovský kousek skla, kde jsme mohli pořádat ty šílené párty. Mohlo by to být tak, že když do toho domu vrazíte s lidmi, kterí nestojí ani za váš pohled nebo je sotva znáte.
"Dobře kámo, vadilo by, kdybych dneska přišel a připojil se k vám v paření?''
"No, vůbec, pojď''
Trochu mě terorizovali na první stupni. Narodil jsem se šestého září 1988, a to ze mě dělalo nejstarší dítě v ročníku a chodil jsem do Broad Oak Primary School v Manchesteru. Byl jsem trochu sprostý a stále jsem se honil za holkami- a to dělám pořád! - hrál jsem fotbal a byl jsem uličník se svými kámoši Kevem a Paulem; byli jsme si fakt blízcí. Miloval jsem základku; byla úžasná. Brácha sem chodil taky, a taky to byl jeden z těch nebližší přátel na Broad Oak. Občas si přeju vrátit se tam- tak moc to bylo skvělý!
Můj třídní, pan Connely, byl výborný, ale nevím, jestli si mě ještě s láskou pamatuje. Raději to dál nerozpitvával, jelikož já, Jack a kluci jsme dělali zajímavější věci než matika a přírodní vědy. Nikdy jsem nebyl studentský typ a hodně krát mě vyhodili z hodiny. Často jsem stál vedle hasicího přístroje u zdi.
Měl jsem štěstí, že moji rodiče byli v pohodě; nebylo to tak, že se nestarali- to k tomu mělo daleko- ale nejvíc chtěli, aby se ze mě stal hodný a milý kluk. A myslím, že tohle je zajímalo mnohem víc než moje známky ve škole. A za všechno co udělali, jsem jim vděčný- ale stačí, že jsou oni šťastní.
Jak už jsem řekl, byl jsem hodně zaměřený na fotbal. Začal jsem hrát za místní tým, Boothstown, když mi bylo šest. Rád jsem hrál s kamarády a všemi dětmi, které žily blízko. To bylo nejlepší období, když jsem hrál fotbal.
Šlo to velmi dobře, a když mi bylo devět, chodili se na mě dívat i profesionální kluby. Poslali svého vyzvědače, aby sledoval naši nedělní ligu a získali si mě, když jsem byl mladý. První zkušební hru jsem odehrál za Boltonské Wanderers a jim se líbilo, co viděli, takže jsem podepsal a hrál jsem za ně pár měsíců. Ale hned jsem si uvědomil, že se ji to tak nelíbí, a myslím, že to bylo proto, že oni všechno brali moc vážně a já byl ještě malý. Prostě jsem měl rád, když jsem si šel zakopat s kamarády. Vrátil jsem se a hrál jsem juniorskou ligu, ale kluby nepřestávali chodit a sledovat mě a zvát mě na zkušební zápasy. Časem, když mi bylo čtrnáct, podepsal jsem smlouvu s Man City, s mým oblíbeným týmem. Jejich zkušební zápas se hrál ve Whalley Range High School. Zrovna jsme byli na prázdninách v Barceloně, a když jsme tam byli, uviděl jsem famózní nové kopačky. Bylo to jako: 'Tatí, tyhle musím mít!', ale on řekl: 'Nemůžeš je mít, mohl by sis v nich zlomit kotník je to jen malý kousek gumy'. Stejně jsem do něj hučel, dokud mi je nekoupil.
Na zkušební zápas pro Man City jsem si vzal ty zbrusu nové kopačky, a aby ne po pěti minutách mě hrozně dřeli. Hrál jsem, ačkoliv, jsem si je nakonec musel sundat, protože ty boty mě zabíjeli a hrozně mi odřeli nohu, div mi kůže nevisela ven. Ležel jsem a řekl jsem tátovi, že jsem si asi vyvrknul kotník. Naštěstí mi Man City nabídli roční smlouvu přímo tady a teď, a pak řekli: 'Dobře zavolejte fyzioterapeuta, aby se mu podíval na ten kotník!'
Být v jejich řadách a zároveň školákem byla skvělá příležitost k tomu, aby se sám sobě zavázal a, že se dostanu smlouvu na hlavní ligu, až budu dostatečně starý. Ale už jen tahle smlouva s Man City- mým týmem- byla fantastická. Úplně poprvé jsem se nad sebou zamyslel: Dobře, víš co? Tohle prostě dokážu, tohle musím zkusit. Strávil jsem úžasných osm let v nedělní juniorské lize. Bylo to nejkrásnější období a vyhrál jsem mnoho pohárů s mým týmem, Boothstown; byli jsme na vrcholu žebříčku, ale už byl čas posunout se dál.
Na konec můj čas v City nebyl to, co jsem si představoval. Měli úžasné vybavení, pochopitelně, ale dlouho mi nesedli někteří kluci z týmu, jejich přístup. Občas to vypadalo, že je to jen o mě, mě a zase mě; necítil jsem to jako, že jsme tým a to se mi nelíbilo. Když hrál Boothstownm chtěl jsem, aby oni vyhráli, nechtěl jsem, abych vyhrál já, zatím co v City jsme byli jedenáct samostatných hráčů. Pak jsem si poranil podkolení šlachy a musel jsem čtyři měsíce ležet a myslel jsem si: Víte co? Nemám to tu rád…
Pak jsem na čas ztratil o fotbal zájem, ale vrátil jsem se a hrál půl roku za Blackburn Rovers a tam to bylo skvělé. Během tohoto období mě Boothstown požádal, abych si s nimi zahrál. Tak jsem přišel jako náhradník a vyhrávali jsme 3-2 a po pěti minutách jsem něco řešil s brankářem a oni mě poslali na střídačku. Bylo to šokující rozhodnutí. Tak dostal druhý tým trestné střílení, vyrovnali a nakonec vyhráli zápas na penalty. Boothstown už mě nikdy o pomoc nepožádal!
Potom jsem hrál za England Independent School Boys, dali mi pět nebo šest hlaviček a já skóroval na svém prvním zápase. Zahrál jsem si i pár zápasů za Manchester United a podepsal jsem smlouvu s Oldham FC, kde jsem hrál dva roky a miloval jsem každý okamžik. Jediné co jsem nevěděl, že se moje fotbalová kariéra chýlí ke konci.
Po celou dobu jsem hrál jak za ostatní kluby, tak za mojí školu- Bolton High School-, ale nebyl jsem moc populární, jak bych chtěl. Myslím, že se jim nelíbilo, že hraju i za týmy mimo školu. Měl jsem úžasného angličtináře, pana Hollanda, ale já si ty hodiny moc neužil. Abych byl spravedlivý, byl jsem v hodinách líný. Můj brácha, který byl na škole taky, byl studentský typ zatím, co já raději honil holky a byl jeden z těch kluků.
Zpátky k Oldham FC, už jsem to bral vážně a hrál jsem taky dobře, skóroval jsem každý týden. Asi jsem byl na vrcholu ve svojí hře a doopravdy jsem si myslel, že jsem jen krůček od toho být profesionál. Pak, v předzápase a rozehříváním na zkušební hru pro England, natrhl jsem si stehenní sval, což byl hodně vážné zranění. Nikomu jsme to neřekl a prostě jsem seděl na lavičce a čekal, až mě zavolají. Vzali mě do rohu a jednou jsem se dotkl balónu, a kopl jsem ho do horního rohu. Byl to jeden z nejlepších gólů v mém životě, ale doopravdy špatně se mi potom chodilo. Věděl jsem, že je to hrozné zranění, ale nevěděl jsem, že tím bude ohrožena moje kariéra.
Prakticky nikdo z naší rodiny nemá nadání pro muziku nebo nejede v hudebním průmyslu. Jeden z mých strýčků je zpěvák a zpívá po klubech a hospodách, ale kromě něj jsem to jen já. Oh, a moje prababička umí krásně zpívat (vlastně zpívala v jednom londýnském klubu). Avšak vyrůstal jsem na muzice- hlavně na Sinatrovi a na Denovi Martinovi, plus moje prababička hrála hodně jazz. Pamatuji si, jak jsem z jejího domu slyšel jazz, když jsem ležel v posteli. Miloval jsem to, ale muzika nikdy nebyla mým cílem, když jsem byl dítě.
Když jsem byl na neschopence, rozhodl jsem se pro casting do X Factoru. Brácha zkoušel soutěž Pop Idol, ale totálně vyhořel a nikam se nedostal. A za rok byl X Factoru a slyšel jsem, že se můžeme přihlásit, až od 16 a mě zrovna 16 bylo. Řekl jsem to tátovi, že tohle udělám a on řekl: 'Dobře, pokud to chceš udělat, udělej to, je to fér.' Vždycky jsem poslouchal muziku- moje první CD bylo od Michaela Jacksona Off The Wall a můj první koncert byli Oasis- ale nebylo to, co jsem chtěl v životě dělat. Šel jsem tam, protože tam šel i Jack. Rodiče mě vždycky podporovali pokaždé, když jsem chtěl něco zkusit, takže když byl X Factor u nás ve městě, táta mě vzbudil v půl šesté. Byla tu fronta skoro dvě míle dlouhá a trvalo to osm hodin, než jsem viděl producenta. Zazpíval jsem a poslal mě dál. Fantazie!
Byl tu jediný problém- měl jsem odpoledne test z dějepisu, takže jsem běžel zpátky do školy, napsal jsem test a zdrhal jsem zpátky na casting. Pak už jsem stanul před porotou a dostal jsem Ano od Louise, Sharon a Simona- Simon mě přirovnal k mladému Robbiemu Williamsovi- a to bylo v televizi. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem moc nezpíval, a jak jsem řekl, šel jsem, protože šel Jack. Byl jsem nadšený; vždycky jsem sledoval v neděli show, když jsem byl u táty a jedl kebab.
Byl jsem na soustředění v Londýně o několik týdnů později. Dostal jsem se sem a začal jsem si povídat s jedním klukem a on byl fajn, úplně jsem na něm visel a také jsme si dali pár piv, pár se změnilo na víc, pak jsme šli pařit s nějakýma holkama a skončili jsme asi v sedm ráno. Problém byl, že ve čtvrt na osm jsme měli být v divadle a já vůbec nespal.
Postavil jsem se před porotu a zazpíval jsem Unchained Melody a bylo to hrozné. Ztrapnil jsem se. Horší bylo, že Shayne Ward zpíval přede mnou a byl úžasný. Louis mě poslal domu. Nejvtipnější na tom je, že jsem se necítil na dně, protože jsme od toho nic neočekával- bylo to super a i teď si to občas přehraju v hlavě.
Navzdory mojí účasti v X Factoru, můj cíl byl stále fotbal. Ačkoli jsem se stále zotavoval, ze svého zranění, ztratil jsem rychlost an hřišti a nemohl jsem se vydat svojí cestou. Začal jsem tvrdě pracovat. Oldham FC mě časem propustil a tak jsem šel na zkoušku k Prestonu. Ale nebylo to totéž. Pomalu jsem začal odcházet a celá moje sociální stránka toho být teenager se zdála mnohem atraktivnější než všechno to brzké vstávání a tréninky čtyřikrát týdně. Od této chvíle, tu nastal s fotbalem problém, že jsem měl rád párty. Hodně často jsem chodil do klubů. Měli jsme divoké domácí párty v domě mojí mámy, když byla v práci- kéž by tu byla. Všichni jsme si skvěle užívali a moji kámoši mě na konci každé párty vzali na ramena a křičeli moje jméno a já si připadal jako Kmotr. To byl pravděpodobně důvod mého pádu.
Nechápejte to špatně, nebyl jsem takový zvíře. Miloval jsem vaření s mojí prababičkou u ní doma a vždycky jsem sekal dobrotu a hrabal jsem listí za mého pradědečka- když jsem to nedělal, dal mi úplatek, a dělá to až teď!
Pamatuji si, jak jsem seděl u mámy doma jedno odpoledne a čekal na tátu, který mě měl vyzvednout šest hodina trénink. Právě jsem přišel ze školy a pomyslel jsem si: 'Tohle už dělat nechci.' Zavolal jsem tátovi a řekl jsem mu: 'Už to nechci dělat'. A on na to: 'Co tím myslíš?' A já odpověděl: 'Už nechci být fotbalista.' Myslím, že to bylo těžké pro všechny, hlavně pro mého tátu a dědu, protože mě brali všude, přes celou zemi a Evropu, a tahle novinka pro ně byla obrovský šok. Skrýval jsem se před tátou několik měsíců a nechtěl jsem se s ním vidět- nebylo to záměrně, ale psychicky jsem ho nemohl vidět. Když nad tím teď uvažuju, není mi to příjemné, protože udělal hrozně moc pro to, aby mi pomohl stát se fotbalistou.
Moje rodina byla úžasná a já měl takové štěstí, že mě ve všech mých rozhodnutích podporovala. Ani na minutu jsem nelitoval, že jsem skončil s fotbalem; vlastně jediné čeho jsem kdy litoval, bylo, že jsem nepotkal dva úžasné členy naší rodiny: babičku Mary a strýčka Davea. Babička Mary, máma mojí mámy, byla hlavou rodiny a ta, která naneštěstí zemřela na rakovinu před tím, než jsem se narodil, zatímco strýček Dave byl brácha mého táty a umřel na náhlý infarkt ve třiceti dvou letech. Byl to tátův nejlepší kamarád.
Potom, co jsem opustil fotbal, začal jsem si dělat maturitu ze sportů, ale jen jsem poskakoval kolem. Blbě jsem ráno vstával a navíc jsem hodně pracoval s děvčaty. V té stejné době můj kamarád (Jonny Kerriga neboli The Gentle Gigant- Něžný Gigant), kterému bylo jen osmnáct, umřel na rakovinu a to mě srazilo na kolena. Několik věcí se stalo najednou a já jsem se nakonec dlouho snažil znova vrátit do starých kolejí. Ale prostě jsem to nedokázal.
Muselo to být frustrující pro mámu a tátu, když mě viděli, měli o mě strach a nevěděli, co udělám příště. Na chvíli mě napadalo, že půjdu do učení, ale já doopravdy nevěděl, co bych chtěl dělat. Jen jsem chtěl být normální šestnáctiletý kluk, co nemá žádné starosti.
Začal jsem kouřit a pít, ale stále jsem se nemohl vrátit na kolej, takže mě za šest měsíců vyhodili. Bylo mi sedmnáct a neměl jsem vůbec tušení, co budu dělat.
Jedna věc mi zůstala- stále jsem myslel na X Factor. Mělo to na mě větší dopad než cokoliv jiného. S fotbalem jsem si dal zpátečku, začal jsem uvažovat o hudebné kariéře. Vždycky jsem miloval swing a také jsem udělal několik koncertů se svým kamarádem, Colem Pagem, který je velký zpěvák swingu v Manchesteru. Začal jsem si zpěv osvojovat, ale pořád jsem nevěděl, za jakých podmínek chci vybudovat kariéru. Opustil jsem kolej, pak mi v únoru zavolal hudební manažer, který mě viděl v X Factoru, a zeptal se mě, jestli nechci přijít na casting pro nový boyband., který on dává dohromady. Tak jsem přišel do Divadla Sandlera Wellse v Londýně a za pár týdnů konkurzů jsem měl svoje místo v kapele, která si říkala Avenue.
S kluky jsme se přestěhovali do pěkného bytečku v Londýně. V tomto skvělém období jsme stále nacvičovali. A pak, jak hodně lidí ví, jsme šli do X Factoru a dostali jsme se až do živého finále. Stále jsme ale měli smlouvu a manažera, takže si nás Louis zavolal a řekl nám, že jsme diskvalifikovaní, protože jsme porušili pravidla. Byl jsem totálně otrávený, smutný a zničený. Museli jsme znovu zvednout hlavy, což bylo těžké a na konci dne jsme si uvědomili, že tohle je život a stěžovat si je zbytečné.
Ještě chvíli jsme pokračovali jako Avenue, ale nic moc se nedělo. Pak mi zavolal Ashley Tabor z Global, muž který mě prosadil v hudebním průmysl. Zeptal se mě, jestli nechci přijet do Londýna a setkat se s týmem, který hledá novou skupinu…
Prosím kopírujte jen se zdrojem www.the-wanted-cz-sk.blog.cz
Max je asi jediný z kluků, který se vzhledově vůbec nezměnil.
FROM THIS
TO THIS











