Jay
Ačkoli můj domov, kde jsem vyrůstal, byl plný hudby, musím být upřímný a říct, že hodně dlouho jsem neuvažoval a zpívání v kapele. Žili jsme v jednom z těch domů kde děti v ulici prostě kdykoli zaklepou na dveře a ptají se: 'Můžu jít dál?' nebo: 'Půjdeš si hrát ven?'. A já miloval obojí. Musím říct, že jsem byl víc venku na zahradě než doma, i když jsem rád sledoval hodně televizních pořadů a jedl u toho chipsy! Strážci vesmíru, Motomyš z Marsu, Letka bouřliváků a cokoli se zloduchy k zabití. Mám staršího bráchu Luka, dvojče jménem Tom a mladšího brášku Seana a pochopitelně mladší sestru Eleanor, takže pěkně velká rodina. Narodil jsem se uprostřed letních prázdnin, 24. července 1990.
Vyrůstal jsem v Newarku v Nottinghamu. Nepamatuji si náš první dům, protože když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do dvojdomku s obrovskou zahradou-s ohledem na to, že táta byl jen elektrikář a maminka nepracovala. Já, moje dvojče, můj malý bráška a můj velký brácha jsme bydleli v jednom pokoji a máma a táta spolu s mojí malou sestřičkou v dětské postýlce v pokoji druhém. Moje malá sestra byla neuvěřitelně krásná, absolutně sladká. Babička a děda žili přes ulici. Není to úžasné?
Mamka byla přirozeně hlava rodiny. Táta pracoval daleko a volal nám každý víkend, ale viděli jsme ho jen tehdy, když byl poblíž, protože hodně cestoval. Jen na víkendy se občas vracel domu a my ho za to milovali, protože nám vždycky donesl dárečky jako M&M sladkosti nebo kšiltovky a my z toho byli úplně paf. Mamka nás musela vychovat a byla pekelně přísná. Jednou, když jsem byl sakra mladej, jsem měla párty a byla tu hromada sladkostí a úplně jsem zešílel a pomyslel jsem si, že umřu s plnou parádou, kámo. Strčila mě před ten rozvášněný dav a já byl jako: To ne, Bože pomoc! Dotáhla sem děti z celého města jako by na ně vola: Pojďte sem! V té tobě jsem si myslel, že je přísná, ale teď když jsem starší, uvědomil jsem si, že s prací sekla kvůli nám a dělá to dodnes.
Mamka nám také stříhala v kuchyni na dlažbě. Nechali jsme si narůst delší vlasy, asi šest měsíců, a pak přes noc se tyhle dlouhovlasé děti vrátily do školy s oholenými palicemi, jako stádo ovcí. Nevadilo mi, když vždycky vynechala kousek kolem uší, protože jsme si vždycky vzali nůžky a upravili jsme si to sami. Ale tohle nikdy nedělala mojí sestře!
Já a moje dvojče, Tom, jsme byli vždycky nejlepší přátelé. Nejsme identičtí, i když někteří lidé s tím stále mají potíže. Zpátky k tomu, byl jsem hodně vysoký a oplácaný- dobře hodně tlustý- a Tom byl sakra malý. Kdybych vám ukázal fotky, on byl jako malé roztomilé dítě z Disneyovek, ten nejroztomilejší an světe, zatímco teď vypadá jako prvotřídní studentík. Já byl jako koule potu, co dýchala s mojí otevřenou pusou. Tom mi občas říkal Velký Jay (Jumbo Jay) a on byl Malinký Tom (Tiny Tom), a tak nás lidé rozlišovali. Když se podívám zpátky, je to jako: 'Bože, já byl tlustej!', ano byl jsem tlustý a nikdy dřív jsem si toho nevšiml. 'To obrovské potící se monstrum jsem já?'
Já a Tom jsme si stále velmi blízcí. Chodili jsme spolu do školy a byli jsme hodně zlobivý a drzí, ale byli jsme hodní na druhé a tvrdě jsme pracovali. V tom věku jsme oba milovali fotbal; vlastně, celá rodina byla zapálená do fotbalu. Taťka hrál fotbal, dokud si neporanil koleno, můj velký brácha byl kapitán v jeho týmu a moje dvojče bylo fantastický brankář, dokonce i Eleanor byla v týmu. Ale rychle mě fotbal omrzel, asi protože jsem byl hrozný. Nechápal jsem, jak pro někoho může být dobré prostě se honit za míčem. Bylo to…zbytečné.
Možná je to neobvyklé, ale i moje mamka byla skvělá fotbalistka; byla kapitánkou ve svém místním týmu. Mamka byla trochu divoška; byla hlasitá, nebo jen svévolná. Dokonce jsem si myslel, že nemám rád fotbal, jen ji rád sledoval. Hrály turnaj kdesi u nějaké řeky, a já si pamatuji, že jsem strávil dva dny chytáním ryb a sledováním jak hraje; byly to úžasné mini prázdniny. Miloval jsem všechny ženský, co hrály fotbal- všechny máminy kamarádky- byly úžasné.
Naše škola se jmenovala Holy Roman Catholic School ve Newarku. Byla správně svatá! Byl tu kostel na parkovišti. Museli jsme se zaregistrovat a nechat si ostříhat vlasy ve stylu podle hrnce…strašné! Škola byla dobrá, myslím. Zůstal jsem u víry nejdéle ze všech chlapů v rodině; do kostela jsem chodil pravidelně do patnácti, ale myslím, že déle, protože mamka měla ráda, když jsem tam chodil, takže jsme to dělal kvůli ní. Časem jsem chodil jednou do týdne, pak dvakrát do měsíce, když jsem ten druhý týden zmeškal, bylo to 'omylem schválně' a časem jsem přestal úplně.
Moje nejranější vzpomínka je, když jsme jeli navštívit tetičku Josephine v Irsku když mi bylo šest. Jeli jsme trajektem a nemohl jsem pochopit co je tahle velká loď. Byl jsem okouzlen, myslel jsem si, že jsem je to raketa nebo něco takového, ale byl to jen trajekt! Tetička nám připravila obrovskou snídani a já miloval jídlo tolik, že jsem byl úplně mimo. Ačkoli jsem teď vegetarián, nebyl jsem, takže jsem si velmi užíval hory klobás, které nám dala. Totálně jsem na nich ujížděl. Mimo těch klobásek- které byly pořádně obrovské- měla i obrázek Ježíše na zdi a ty oři nás sledovaly bez legrace na každém kroku. Já a Tom jsme se plazili po chodech a viděli jsme, jak nás ti oči sledují; bylo to hrozně děsivý!
Zpět ke škole, já i brácha jsme byli ti plaší. A všemu dodalo korunu, že jsem nebyl populární dítě, ale ani jsem nebyl ten trapný nebo divný, prostě jsem byl někde mezi tím. Nikdy jsem se nesnažil na sebe strhávat pozornost, i když doma jsem byl šílenej.
První stupeň byl v pohodě, ale byl jsem v šoku, když jsem přestoupil na druhý stupeň. Zabralo asi hodinu a půl než jsme se tam dostali a byli jsme první děti, které autobus nabíral a zároveň poslední, které cestou zpět vystupovaly. Museli jsme vstávat strašně brzo, když byla ještě tma. Nemohl jsem tomu uvěřit, byl jsem naštvaný.
Když mi bylo třináct, mamka se zranila a už nemohla hrát fotbal. Neuvědomoval jsem si, želejí propuštění z práce, na mě mělo vliv. Aby se udržela fit a štíhlá- byla tenká! - začala chodit se svými kamarádkami na step. Brala mě s sebou na všechny akce, co jsme jako rodina dělali, jen aby viděla, jestli se mi to líbí, ale mě to všechno připadalo jako hovadiny. Avšak, jednou mě vzala sebou, abych ji při stepu sledoval a pomyslel jsem si: Sakra, ono to je dobré! Tak jsem ji požádal, jestli to můžu dělat taky.
Nechtěl jsem chodit do třídy, kde byly samé holky, protože jsem byl: Grr, holky! Tak jsem ji požádal, jestli mi nemůže dávat soukromé lekce, ale ona řekla: Nikdy. Tvoji bratři také nemají soukromé lekce, budeš sem chodit. A to bylo to, co jsem udělal: začal jsem chodit do Charlotte Hamilton School of Dance každé úterý. Byl tu ještě jeden chlapec ve třídě a cítil jsem se hodně trapně, když všude kolem nebyl žádný jiný kluk, ale brzy jsem si uvědomil, že být jednám ze dvou kluků ve třídě my zaručuje nemalou pozornost a já si pomyslel: S tímhle můžu uspět!
Třída neměla se školou nic společného a moc dobře jsem věděl, že nikdo ze školy sem nechodí nebo neví, že sem chodím. Neuvěřitelně se mi ulevilo, protože jsem si nebyl jistý, jak by lidé reagovali, kdyby zjistili, že tancuji. Pak jsem první noc šel na hodinu a první člověk, kterého jsem potkal, byla holka od nás ze školy: Byl jsem v šoku.
Ale užil jsem si ten večer. Samozřejmě jsem neuměl zatím stepovat- jen jsem se snažil držet pozici a poslouchat co lektorka říká- a cítil jsem se zvláštně. Říkám fotbal nemohl jsme ho dělat moc dobře, ale věděl jsem, že když budu dělat obojí nemůžu být v ničem dobrý. Ve stepu, podíval jsem se dolu a věděl jsem, že tohle chci dělat. Jen jsem k tomu zatím nemohl přemluvit nohy, ačkoli jsem jaksi věděl, že v tom budu dobrý. Velmi rychle jsem si to zamiloval a to mi pomohlo se zlepšit. Holky tam chodili v legínách, já tam válel v teplácích a byl jsem sakra dobrej. Cítil jsem se skvěle.
Abych byl k vám upřímný, v tomhle věku mě muzika skoro vůbec nezajímala. Byl jsem na pár lidových koncertech s rodiči. Moje první deska byla od R Kelly a měli jsme i Saw Doctors' na kazetě, ty jsme poslouchali každý den na cestě do školy, to vím moc dobře. A k tomu, nikdy jsem neuvažoval o hře na nějaký nástroj. Nechtěl jsem zpívat, ani jsem nevěděl, jestli to umím- celé to bylo jen a jen o tanci, nic víc. Jako mnoho rodin jsme milovali společné zpívání v autě nebo o vánocích píseň Now That's What I Call Music!, ale v tomhle věku tě moc nezajímá, jestli jsi dobrý zpěvák nebo ne a ani neuvažuješ o hudební kariéře. Nikdy mi to nevrtalo hlavou. Muzika co jsem poslouchal, byla vlastně muzika mích rodičů, třeba The Beautiful South. Mamka ráda tančila na Northen Soul, takže jsme měli hodně hitů z téhle doby. Měli jsme hodně staré muziky a já sledoval Top of the Pop 2 a myslel, že to byla normální hudební televize. Dlouho jsem si muziku nekupoval. Když pomáháš doma, dostaneš za to peníze, můžeš je utratit za sladké…tak proč kupovat nějaká CD?
Zpět ke stepu, doopravdy jsem se do toho dostal a moje učitelka, Charlotte Hamilton, mě velmi podporovala. Byla to úžasná žena, hodně sarkastická, zábavná. Jeden večer řekla mojí mámě: Jay je výborný tanečník, možná bychom ho mohli dát do jiné třídy. Potom jsem začal dělat i jiné tance, jako balet, divadelní tanec, modernu a další díky, kterým jsem se stal všestranným a flexibilním. Měl jsem rád všechny, ale step byl ten nej.
V jídelně jsem možná měl svoje ploché nohy an podlaze, ale v hlavě jsem vymýšlel různé taneční kreace. A za týden už jsem věděl, že to budu dělat pořád. Mozek mi normálně jel doopravdy rychle jen přinutit nohy, aby ho následovaly. Tanec je spojení dvou- stejně jako potřebuješ tělo tak si musíš kroky promýšlet. Bylo to celé jen o cítění a imitaci takže jsi musel uznat svoje pocity. Nemůžeš doopravdy vidět, jak vypadáš, dokonce ani před zrcadlem, takže musíš cítit co to tanec je a co s tebou dělá.
Teď něco mimo step, hodně jsem četl. Miloval jsem všechny knihy Harryho Pottera a další fantasy. Vždycky jsem hodně četl, ale myslím, že to hlavně mělo co dočinění s mojí leností, jelikož jsem mohl jen ležet s knihou a nikdo mi neříkal, ať přestanu. Když jsem seděl a koukal na bednu tak to bylo stále jako: Jayi! Sedni si!, ale když jsem si lehl knihou, bylo to ok, protože to byla součást učení.
Nevyhnutelně na to děcka ve škole přišli, když mě viděli jít na hodnu tance a pochopitelně jsem dostal nejeden komentáře, jako třeba tato dvě slova: Billy Eliot! Nevadilo mi to, protože to bylo to nejmenší, co mi mohli udělat. Plus viděl jsem ten film, takže jsem, věděl, že to bude mít dobrý konec! V každém případě jsem byl na svůj step hrdý. Ve škole jsme dělali taneční maturitu, a prostě jsme, k sakru, nenašel způsob jak to udělat. Pořád jsem byl pod radarem a musel jsem se ho nějak zbavit. Moje přátelé to věděli a nevadilo jim to, někteří z nich dokonce přišli a viděli mě na jednom z příležitostných vystoupení, ale hlavně tanec byl úplně odříznut od školy. Když přišel ten čas, kdy jsem si měl vybrat, co budu dělat po druhém stupni, tak tu nebylo nic, o co jsem se doopravdy zajímal nebo v čem jsem byl dobrý, tak jsem se zeptal, jestli můžou jít do taneční školy an tři roky. Byla tu jedna ne moc daleko, jmenovala se Midlands Academy of Dance and Drama a moje mamka byla všemi deseti pro. Zapsal jsem se do svého prvního výběrového řízení v mém životě. Měli jsme mít dva tance, zpěv a trochu hraní. Vystupoval jsem jen ve školních představeních, takže jsem to zkazil, ale zpěv byl v pohodě- zpíval jsem od Elvise A Little Less Conversation. Část mého konkurzu byla trapná, ale taky jsem na konci předvedl step, a protože jsem stále slyšel bicí v hlavě- a jeden ze členů komise miloval step- tak jsem se dostal, díky Bohu.
Za prvé jsme studium platili splátkami, ale jakmile jsem přešel na kolej, rodiče se rozvedli a nemohli pokračovat ve splácení za kolej. Dělal jsem číšníka, abych si pomohl, ale stále se to vzdalovalo. Dlužil jsem jim to, protože zastavili náš dům, aby mě udrželi na koleji, a tím pádem jsem nesl obrovské břemeno, a bych tu školu udělal. Na konec přijímacího řízení jsem šel před panel a byl jsem velmi šťastný, že jsem dostal 80% stipendium, takže jsme si ulevili, byla to pro nás obrovská podpora.
Musím uznat, že moje srdce nebylo zpočátku rádo v taneční akademii. Cítil jsem, že práce je na prvním místě, ale přizpůsobil jsem se a získal jsem si malý okruh přátel- normální kluci, žádná dramata- a začal jsem si to tu užívat. Ve druháku jsem se nastěhoval k dvěma klukům, Trayovi a Paulovi; žili jsme nejblíže k centru, blíž než zbytek koleje a to mě úplně změnilo. Poslouchali jsme muziku a šel jsem an svůj úplně první koncert, Muse. Po tomhle jsem si kolej úplně zamiloval. Dostal jsme se hlouběji do hudby, buď na kolej když jsem tančil nebo jsem jen poslouchal kapely doma, a pochopitelně jsem objevil, že mě baví zpívat. Ačkoli si myslím, že moje sebevědomí bylo mizivé, co se týče zpěvu, ale pak jsme si to začal užívat a jako to začalo s tancem, postupně jsem se zlepšoval.
Ve třeťáku jsem si začal shánět práci a měl jsem dost štěstí, že jsem získal část pantomimi v Aladinovi v Inverness. Byly to moje první Vánoce mimo domov a vydělal jsem si neuvěřitelný peníze. Pochopitelně to byli prázdniny s pár kámoši ve Skotsku a ta show byla zábava. Když jsem se vrátil domu, měli jsme falešnou oslavu Vánoc. Dvojčeti jsem koupil tenisky, malému bráchovy Keltskou bundu mojí sestřičce i Pod a mamce digitální foto rámeček a celé rodině jsem koupil Wii. Byl jsem jako: Prachy tě můžou udělat TÁK šťastným! Mějte na paměti, že když jsem se vrátil, dostal jsem jen pásek a náušnice…byl jsem trochu naštvaný.
Cítil jsem se nezávisle a myslel jsem si, že toto je můj start jako tanečníka, ale nechtěl jsem, aby se to stalo. Na konci každého roku kolej uspořádala letní show a pár šťastlivců zde dostalo agenta. Aby bylo jasno Tray, Paul a já jsme to dokázali. Agentura mě zvala na mnoho castingů, ale nikdo nebyl z toho, co dělám příliš nadšený. Občas jsem se dostal až do posledního kola a pak jsem se kouknul na kluka vedle mě a pomyslel jsem si: Vím to, nemám šanci…protože on by byl rád, a pak to přišlo, když řekli: Možná příště. Věděl jsem, že nejsem připraven. Nebyl jsem ten pravý: byl jsem vysoký, vytáhlý, ne moc hip-hopový a fakt podivín.
Nepřestával jsem chodit, ale už jsem byl vyčerpaný, každý týden jsem dělal několik castingů, pak jsem chytal vlak domu jen kvůli tomu, abych za pár dní nebo týdnů slyšel další NE. Někdo to dělá léta před tím, než něco dostane, ale o šest měsíců později jsem si doslova rval vlasy, Takže jsem stále čekal, až mi agentura zavolá kvůli dalšímu castingu, mezitím jsme si vygooglil 'Castingy' a našel jsem dva, co vypadaly zajímavě.
Jeden byl do cirkusu, houpání na hrazdách a podobně, zatím co druhá nabídka prostě říkala: Hledáme mužské zpěváky…
Prosím kopírujte jen se zdrojem www.the-wanted-cz-sk.blog.cz
From this:



To this:














